Makulární díra

Makulární díra je relativně časté, většinou jednostranné oční onemocnění, které postihuje nejostřejší místo vidění na sítnici tj. makulu (žlutou skvrnu). Nejčastěji se s ním setkáváme u žen hlavně ve věku 60–70 let. Následné riziko rozvinutí tohoto onemocnění i na druhém oku je přibližně mezi 10–20 %.

Jaké má pacient obtíže?

Nejčastěji pacienti přicházejí řešit s odborníkem mírné zhoršení vidění, hlavně do blízka, které postupně progreduje. Nebo pozorují tzv. metamorfopsie (tj. ohnutí a zakřivení rovných linií, zvlnění písmen při čtení apod.). V pozdějších stádiích tohoto onemocnění mohou pozorovat výrazné zhoršení vidění do dálky, nemožnost rozpoznat obličeje nebo centrální výpad zorného pole. V některých případech si pacient postižení zraku všimne, až když se onemocnění objeví i na druhém oku. Tento jev je způsoben dostatečnou kompenzací postiženého oka okem zdravým.

Co vidí oční lékař.

Klinický obraz tohoto onemocnění je ovlivněn stupněm vývoje makulární díry a jejím typem. Na očním pozadí lékař většinou pozoruje okrouhlé červené ložisko ve středu sítnice s často vybledlými až bělavými okraji. Toto onemocnění můžeme dělit podle dvou základních klasifikací.

Starší klasifikace dle Gasse a nové IVTS klasifikace (The International Vitreomacular Traction Study Group). Nová klasifikace je definována na podkladě OCT vyšetření (optické koherenční tomografie), která je u tohoto onemocnění používána nejčastěji.

Na OCT snímcích je patrný defekt v různé tloušťce smyslové výstelky sítnice a pokud se jedná o kompletní defekt, mluvíme o tzv. makulární díře v plné tloušťce (z anglického FTMH = Full-thickness macular hole).

Jak toto onemocnění vzniká?

Onemocnění můžeme rozdělovat na primární neboli idiopatickou makulární díru, kde přesná příčina vzniku onemocnění není zcela známá. Nejčastěji má na rozvoj defektu vliv vitreomakulární trakce, což je tah adherujícího sklivce za centrum makuly a jeho zhoršené odlučování sklivce od tohoto místa.

Dále makulární díry dělíme na druhotné neboli sekundární, které vzniknou následkem jiného očního onemocnění (diabetické retinopatie, vysoké myopie, nitroočních zánětů, aj.) nebo po očním traumatu. V rámci diferenciální diagnostiky odlišujeme patologie, které makulární díru připomínají (např. lamelární makulární defekt, makulární pseudodíru, epiretinální membránu aj.).

Jak u daného onemocnění postupovat?

Sledování a léčba je vždy velmi individuální a závisí na mnoha faktorech. Musíme brát v potaz, že tento problém není většinou akutní a má postupný rozvoj. Proto z mnoha důvodů není kam spěchat. Případnou terapii je nutno pečlivě naplánovat a vývoj makulární díry můžeme mnohdy sledovat i několik měsíců. Některé makulární díry se mohou opět spontánně samy uzavřít (většinou v důsledku uvolnění vitreomakulární trakce) a potíže, které pacient měl, se zlepší nebo zcela odezní. U některých makulárních děr je příslušným specialistou indikováno operační řešení. Pacient musí být vždy pečlivě informován o aktuálním nálezu a srozuměn s předpokládanými výsledky operace. Provedení operačního zákroku totiž nemusí zajistit návrat k původnímu vidění, které bylo před počátkem vzniku potíží. Výsledek operace je vždy velmi individuální a závisí na mnoha faktorech (např. velikosti makulární díry, vstupním vidění pacienta, přítomnosti šedého zákalu čočky či na jiných přidružených patologiích oka, atd.). Nejčastějším typem operace je pars plana vitrektomie (tzv. PPV), která má ovšem svoje limity a rizika. V indikovaných časných stádiích je někdy prováděna i tzv. vitreolýza sklivce a to pomocí expanzního plynu či farmakologických preparátů.

Závěrem

Makulární díra je v populaci relativně časté sítnicové oční onemocnění. Velmi důležitý je vždy individuální přístup očního specialisty a správné načasování eventuálního operačního zákroku se zhodnocením jeho přínosu pro pacienta.